V březnu roku 1919 celá Třebíč stála na nohou. Dva bratři, Bartoloměj a Matouš Poličtí zmizeli. Marně je hledali dobrovolníci i četnictvo. Po tamním hodináři a truhláři se slehla zem.
Když se celý březen osoby nedařilo najít, pátrání se zastavilo s tím, že oba zřejmě uprchli před poválečnou chudobou do Ameriky či do Rakouska. Tomu ovšem nejbližší rodina odmítala uvěřit.
Po šesti letech už se o jejich zmizení nemluvilo, vše odvál čas. Ne však pro syna jednoho z bratrů, který si jednoho večera zašel do třebíčské hospůdky, kde si posléze přisedl ošklivý a hloupý dělník, jakýsi Dvořáček. Jak stoupala hladina alkoholu v krvi, začal se mu vychloubat, že by klidně mohl říct, kde jsou mrtvoly obou bratrů. Ať se prý zeptá jistého Fejty, který ví přesně, kde hledat. Na druhý den se pátrání rozeběhlo nanovo.
Kohnův mlýn – ubytovna pro chudé
V centru Třebíče, tam, kde dnes nalezneme ulici Na Potoce, stávala ohavná stavba, Kohnův mlýn. Zde město za války, ale i po ní, ubytovávalo chudinu. Ve spodním patře jste mohli nalézt obrovskou místnost, v jejímž středu stála kamna, na kterých se vařilo a každý si nábytkem nebo na šňůrách pověšenými hadry oddělil kousek svého soukromí.
Žili zde nejen bratři Poličtí, ale také Dvořáček s manželkou, Fejta se dvěma syny, a několik haličských Židů, kteří utekli za války z Ukrajiny a Polska. Češi a Moravané sice Židy neměli v oblibě, ale jelikož ve chvíli, kdy přišli, byla válka, snažili se uprchlíky tolerovat.
Hrůzy, které nepamatovali nejen Třebíčané, ale ani celá republika vyplavaly na povrch až během vyšetřování. Četníci zatkli Dvořáčka, jeho manželku i Fejtu. Ale k tomu navíc další obyvatele města – Jana a Josefa Fejtu, Josefa Kunsta, Josefa Kmenta a Tomáše Maška. Všichni patřili k chudině, živili se převážně opravováním bot, jen Mašek byl řezníkem.
Nejprve ze zatčených dostali vyšetřovatelé přiznání k vraždě bratrů Polických, které nalákali do bytu pod záminkou truhlářské práce. Pak je opili a když bratři usnuli, zabili je sekyrou. Těla skončila hluboko ve staré mlýnské strouze. A důvod vraždy? Peníze. V té době neměl lidský život téměř žádnou hodnotu.
Anna Fejtová 
Josef Fejta ml. 
Josef Fejta st. 
Karel Dvořáček
Nakonec se ale přiznali k dalších zločinům, o kterých vyšetřovatelé neměli tušení. Koncem války totiž zabili asi osm polských Židů. Jejich těla rozřezali, naložili do soli, některé ostatky vyudili a nebo z nich udělali nejrůznější uzenářské výrobky. Ty pak prodali překupníkům zřejmě jako psí maso, které v té době bylo na černém trhu k mání.
Při soudním líčení se zhroutilo několik úředníků. Tak nepředstavitelně hrůzný byl popis jednotlivých vražd. A Třebíč se rázem stala městem lidojedů a vrahů. Josefu Fejtovi, Karlu Dvořáčkovi i Anně Dvořáčkové soud vyměřil shodně doživotní tresty, které byly každého 12. února zostřeny samovazbou a půlročně také tvrdým ložem a postem. Fejta starší odešel od soudu s desetiměsíčním trestem a zbytek obviněných byl zproštěn obžaloby.
Zarážející, řeknete si. Ale soud potrestal pouze vraždy Polických. Za vraždu Židů ani kanibalismus soud rozsudky nevynesl. Historikové se shodují na tom, že důvodem zřejmě byla politická situace. A že novou republiku s podobnou pověstí by Evropa jen stěží přijala.
Foto: archiv Muzea Vysočiny Třebíč
