Umělé přerušení těhotenství je do dnešních dní stále kontroverzním tématem. Nejde však o záležitost, kterou známe až v současné době.
První zmínky o umělém přerušení těhotenství se datují až do roku 2250 př. n. l. V těchto časech nebylo na interrupci nahlíženo jako na trestný čin, jako později například ve středověku.
Pro přerušení těhotenství se využívalo mnoho látek, bylin i mechanických pomůcek. Z bylinek byly používány například pelyněk černobýl, mužák prorostlý, ploštičník hroznatý nebo jilm plavý. Jednou z metod přerušení těhotenství bylo i zavádění těchto rostlin do pochvy matky, což mělo za následek úmrtí nejen plodu, ale i ženy. Toxicita se totiž nedala dobře regulovat.
Brutální tresty za vypuzení plodu
Potraty většinou prováděly báby bylinkářky, lékaři se tomuto většinou vyhýbali, i když nebylo výjimkou, že si některý lékař takto potají přivydělával. Tresty za takový počin byly ovšem celkem brutální. Pro napomáhače interrupce bylo připraveno například upálení zaživa. Pacientce hrozilo zahrabání do hlíny a probodnutí srdce dřevěným kůlem.
Pro ženu existovala i možnost milosti, která spočívala v tom, že byla setnuta mečem. Tak jako tak šlo o trest smrti.
Kolem roku 1750 se již začaly využívat metody mechanických potratů, kdy do dělohy ženy byly zaváděny nejrůznější předměty, které měly vyvolat tzv. vypuzení plodu. V mnoha případech poté ženy umíraly na infekce tímto způsobené.
Legalizace potratů přišla do Československa s rokem 1950, kdy se povolovaly v případě handicapovaných plodů, či šlo o zdraví matky. O sedm let později se legalizace rozšířila. Možnou interrupci řešila odborná komise, která posuzovala duševní zdraví matky, otěhotnění v případě znásilnění, aktuální i chronická onemocnění ženy, možný rozpad rodiny či věk nad 40 let, který byl považován za rizikový.
